Co na koncertě bylo a nebylo

Co na koncertě bylo a nebylo

V neděli 13. ledna si frýdecké scholy a scholičky připravily již tradiční Tříkrálový koncert. A i letos bylo na co koukat a co poslouchat. Koncert byl tak pomyslnou tečkou nejen za vánoční dobou, která v neděli skončila, ale také za koledováním Tříkrálové sbírky 2019. A tak se pojďme podívat co na koncertě zaznělo i nezaznělo, bylo i nebylo (nebo spíš zůstalo v kapse).

Všude kolem je tma. Cítím vůni jehličí. Slábne. Není už tak silná jako před pár dny, ale já ji stále cítím. Je to dobrý, říkám si, nohy mi už sice trochu zdřevěněly, ty už teda rozhodně necítím, ale čich mám pořád dobrý. Jehličí nejsou jediná vůně, co vnímám. Cítím kolem sebe pěknou směsku vůní, teď trochu přebitou usedlou vůní kadidla. No, vlastně to nejsou všechno jen vůně, abych moc nelhal, některé ty jakože vůně, které kolem sebe někteří šíří jsou sice asi vzácné, ale celkem by zapadly k nám domů. Jo jo, jak se to někde říká? Smrádeček, ale teploučko.

No teploučko, kdyby bylo alespoň to, teď už je celkem zima. Už to sice bývalo horší, ale není to žádná sláva. To kdysi, poprvé, to bylo jiný. Noc byla celkem teplá, všude bylo cítit slavnostní něco, zářily hvězdy na temném nebi, hlavně ta jedna. Dneska už nejsou hvězdy vidět tolik, jako tehdy tam u nás. Prý se tomu říká světelné znečištění nebo co. Trochu se oklepu. Není to tak hrozné, umravňuju sám sebe, před pár lety byla větší zima. Asi nastává nějaké to oteplování, nebo co jsem to onehdy zaslechl.

Víte, občas zaslechnu zajímavé věci. Lidé chodí a někteří povídají. A někdy je zajímavé nad tím popřemýšlet. Potom v klidu, až všechno to bláznění opadne, nebo třeba jen tak v noci, když nemůžete spát a všechno kolem ztichne. A já mám času dost. Vezměte si třeba tu teplotu. Kdysi řekl jeden chytrý pán, že není důležité, jaké věci ve skutečnosti jsou, ale jakými se nám jeví. Nevím, jestli to byla jeho myšlenka, nebo jen opakoval moudro jiného, ale mi se to líbilo. Myslím, že je na tom kus pravdy. Je jedno, že je nad nulou, že předpředloni bylo minus 15, mi je prostě zima. Nebo obecněji. Je přece svým způsobem jedno jakými věci „objektivně“ jsou, když já je vnímám „subjektivně“ ze své perspektivy. Ano, ta je svým způsobem omezená, někdy dosti, ale je moje. Ale i ta moje se změnila, posunula, rozšířila, viděl jsem toho už celkem dost, a ze všeho si něco odnesl, vstřebal do sebe. Je dobré být otevřený novým věcem, a povídám vám, já už toho viděl a slyšel dost.

Už mě to trochu nebaví, cítím únavu. Jak to jen říct…opotřebovaný…je to správné slovo. Mé oči jsou unavené, často se samy zavírají, čich funguje, ale těch vůní a pachů, co už nasál. Nejhorší je, když je klid. Když se něco děje, je to dobrý, vždycky mě něco upoutá, zaměstná smysly nebo mozek. Třeba na konci minulého týden přišly dvě takové…kočky, se tomu říká? To je pěkná blbost, kočky jsou protivné, dělají si co co chcou, toulají se, neposlouchají… Jsem sice starej, unavenej a zdřevěnělej, ale co bych se nepokochal, že? Pěkně se na mě usmály a dokonce se ta jedna sklonila ke mně. Hezky se nesly, jako labutě navečer na vodní hladině… ty jsem sice viděl jen jednou, ale ten obraz se mi moc líbil. Proč lidi o někom neříkají, že je labuť. To jsem zatím úplně nepochopil…proč kočka, takové protivné prskající zvíře, co občas vrní? To jsme zvědavy, jestli ještě někdy přijdou.

To třeba králové ti chodí každý rok, přijdou se vší parádou, s celým průvodem, se vší pompou. Někdy s koňmi, jindy s velbloudy, dokonce i slona už jsem viděl. Zazpívají, zahrají, způsobně se pokloní. To je fajn. Jeden se hned cítí důležitě, když se mu takové významné a pomazané hlavy pokloní. A jsme zase u toho…co na tom, že se objektivně klaní někomu jinému, já vidím, jak sklání hlavu i koleno přede mnou. Jen ten čurbes, co po nich zůstane, to se někdo zapotí než to uklidí.

Nejlepší jsou stejně děti. Ty mají takovou tu pravou nefalšovanou radost, nepostojí, mají tvářičky zrudlé chladem a vzrušením, pořád něco objevují a ukazují si, je jich všude plno. To mám vždycky radost, tak to mě to nabudí. To dospělí…ti jsou tak nudní…tváří se tak blazeovaně, jako že jsou pořád nad věcí, že se jich to nedotýká…že už z toho vyrostli…producírují se tady, strojeně se na sebe usmívají a potřásají si rukama…to je ale protivnej zvyk. Vždyť těma rukama umí udělat tolik hezkých, milých, užitečných, vzrušujících, funkčních věcí, když je řádně zaměstnají…a oni si je místo toho jen podávají.

Je toho hodně, co se mi tak honívá hlavou, jako teď, když v noci nemůžu spát a přemýšlím. Jsem sice starej, unavenej a opotřebovanej…ale jsem vlastně rád. Byla doba, kdy na mě asi tak trochu zapomněli, ale pak si jeden moudrý milý pán vzpomněl a vytáhl mě zase na světlo. Už je dlouho po smrti, ale pořád na něj rád vzpomínám, byl hodný, svatý a měl rád nejen lidi, ale vše živé kolem a dokonce si s tím i povídal. Tak tady stojím, koukám a přemýšlím…ona to totiž není žádná sranda…být více než dva tisíce let volem z betléma.

Související galerie