S Rebelem v ulicích
27. srpna 2019 Aktuálně u nás

S Rebelem v ulicích

Letos na jaře se ředitel Charity Frýdek-Místek Martin Hořínek rozhodl navštívit každé z našich charitních středisek, zapojit se do přímého provozu a vyzkoušet si práci s klienty na vlastní kůži. Nedávno přišla řada na službu Rebel, která v terénu pracuje s dětmi a mladistvými. Jak se mu tam líbilo a co ho překvapilo, prozradí náš rozhovor.

  • Nedávno jste se rozhodl, že budete navštěvovat jednotlivá charitní střediska a v rámci možností se i zapojíte do činností, které na pracovištích zaměstnanci běžně vykonávají. Můžete stručně říct, co Vás k tomuto kroku vedlo a jak ho zpětně hodnotíte?

Těch důvodů bylo opravdu hodně, vybízely mě k tomuto kroku podněty z mnoha oblastí a pohledů. Jsem rád, že jsem to udělal, byla to nová zkušenost pro mě i pro naše pracovníky a klienty. Často je totiž znát, že  byli z mé návštěvy víc nesví než já. Není to asi úplně obvyklé. Nechci, aby mou přítomnost vnímali jako návštěvu: „Ředitel se přišel „milostivě“ podívat na službu, tak mu něco ukažme.“ Dopředu se s vedoucím domlouváme na termínu, na průběhu., Ví, že chci být „na place“, dělat to stejné, co pracovníci, ne být jen do počtu či překážet. Ve službě jsem strávil zhruba 4 hodiny, každá byla zajímavá a něco mi ukázala.

  • Do kterých středisek jste už tímto způsobem nahlédl?

Začal jsem se sestřičkami ze Salvie,  navštívil jsem Nezbedu, prádelnu v Domově pokojného stáří, pokračoval s aktivizačními pracovnicemi v Oáze pokoje, setkal jsem se se sociálními pracovnicemi v Odlehčovačce a v Poradně, s pečovatelkou v terénu a naposledy také s Rebelem. Do konce prázdnin mě čeká ještě pobytová odlehčovací služba, v září Centrum Pramínek a poté budeme pokračovat dál.

  • Zmínil jste, že jste byl i v Rebelu – terénní službě pro děti a mládež. Co se Vám po této zkušenosti teď vybaví, když se řekne Rebel?

Nic nového, pořád to stejné. Pobyt v terénu můj pohled na službu nezměnil. Je to zajímavá služba, ale velice náročná, není pro každého. Což ovšem platí pro jakoukoli naši službu, ne každá je vhodná pro kohokoli a všechny jsou svým vlastním způsobem náročné.  Klobouk dolů před všemi „v terénu“.

  • Co Vás při setkání s tímto typem služby zaujalo nebo překvapilo?

Pokud myslíte úplně poprvé, tak asi samotný charakter služby. Když jsem nastupoval do Charity Frýdek-Místek, slyšel jsem, že v Rebelu je mladá vedoucí, která na otázku, co budete dělat v zimě, pokrčí rameny a odpovídá: „Hmm, to ještě nevím…“

Pokud myslíte teď v terénu, tak se mi líbily reakce pracovníků: v konfliktu s dětmi si stáli za svým, ale zůstali lidští a otevření. Zaujala mě bezprostřednost dětí, možná kvůli mé „bubákovitosti“ (kombinace výšky, výrazu, vlasů) se mě neznámé děti ze začátku spíš trochu bojí. Tyto hned přišly, vzaly mě za ruku a povídaly si se mnou. Stejně tak mě zaujal respekt, s jakým se k Rebelákům chovali lidé v oblasti Mírovky a Křižíkovy – včetně těch dospělých.

  • Co je podle Vás nejdůležitější při práci s dětmi, které volný čas tráví venku na ulici?

To nevím, nejsem odborník na práci s dětmi, ale řekl bych, že lidskost, přirozenost, nadhled, trpělivost, smysl pro humor, otevřené oči a mysl. Což jsou klíčové kompetence, které Rebeláci mají. No a v zimě samozřejmě teplé boty. J

  • Myslíte si, že má tento typ terénního programu smysl?

Určitě. V terénu bylo vidět, že nejde jen o čas strávený s dětmi na ulici, že to není jen o hraní a povídání, že je za tím něco víc. Nikdo z nás neví, co si ty děti z toho vezmou, kde a jak skončí. To, že se jim někdo věnuje, že jim ukazuje i něco jiného než znají, že jim dává kus sebe, se podle mě zákonitě jednou někde projeví. Je to jako semínko: když je jednou zaseté, vždycky se může někdy ujmout.