28. července 2025 Aktuálně u nás

Dům, který založila, je dnes jejím domovem

Když vcházím do útulného pokoje v Domě pokojného stáří, vítá mě s úsměvem starší žena, která působí klidně a mile, ale s jakousi skrytou energií v očích. Paní Marie Bohanesová je dnes klientkou tohoto domova, jeho zakladatelkou, a také duší i srdcem místa, které pomáhá desítkám lidí žít důstojný život ve stáří.

Sedám si vedle její postele, na kterou se paní Maruška posadí. V průběhu rozhovoru pak občas pozvedne oči a ukáže mi na stěně svatební fotografii své vnučky – dnes už maminky, která pracuje jako učitelka. Hrdě také ukazuje knihu o kardinálu Dominiku Dukovi, kterou má na stolečku vedle postele. Během vyprávění její myšlenky občas zabloudí do vzpomínek – ať už na děkana Mons. Maňáka, se kterým prožila řadu mší svatých, nebo na výstavbu panelových domů za bazilikou Panny Marie ve Frýdku, zaniklý kněžský dům, který stál v blízkosti baziliky, a další. Společně se pak snažíme zavzpomínat na střípky z jejího bohatého života.

Z Mladé Boleslavi do Frýdku-Místku

„Narodila jsem se v Mladé Boleslavi, ale kus dětství jsme strávili i v Praze – pocházela odtud moje maminka,“ vypráví paní Maruška. Její dědeček byl generálplukovník, studoval na pařížské Sorbonně a znal se mimo jiné osobně s Marií Curie. „Francie mi díky němu přirostla k srdci,“ dodává. „Od dědečka mám ale i vzpomínky na stinné stránky historie – třeba na drsné chvíle spojené s příslušníky SS.“

Ještě před začátkem školy se celá rodina přestěhovala na severní Moravu. „Tatínek pracoval ve Škodovce v Mladé Boleslavi na výrobě letadel. V Ostravě pak našel práci v technických oborech a také začal učit na Vysoké škole báňské. Maminka celý život učila,“ popisuje profesní život svých rodičů paní Maruška.

„Já jsem chtěla být lékařkou, často jsem chodila na operační sály. Bohužel kvůli kádrovému posudku to nevyšlo a skončila jsem na hygieně. Sen o medicíně si nakonec splnila moje sestra, která u ní ale nevydržela a stala se řeholnicí – dominikánkou.“

Život maminky, manželky a hygieničky

„Na hygieně jsem pracovala asi dvacet let. Mezitím se nám s manželem narodila dvojčata. Můj muž byl skvělý – hrál mi na klavír, klarinet i kytaru. Bohužel zemřel už před 35 lety. Tady mám jeho fotku,“ ukazuje paní Maruška na nedaleký stolík se společnou fotografií a květinou. Po práci v hygienické službě se pak stala průvodkyní v Čedoku, ale její životní poslání se mělo teprve naplno rozvinout – v Charitě.

Když sen o Charitě začal být skutečností

„Charita tehdy ve Frýdku vůbec nebyla. Jen v Místku. Chtěla jsem to změnit. Spojila jsem se nejprve s farností a pak jsem začala obcházet známé, díky kterým se projekt začal rozjíždět,“ vzpomíná na začátky budování Charity ve Frýdku.

Na otázku, kdy se zrodila myšlenka vybudovat Charitu ve Frýdku, paní Maruška vzpomíná na setkání s mladým mužem bez domova: „Jednou jsem potkala na ulici nějakého kluka, který seděl u cesty. Neměl co jíst, ani kde spát. Tak jsem se mu snažila pomoci a dát mu všechno, co potřeboval.“

S paní Maruškou stály u zrodu Domu pokojného stáří další tři ženy – Stáňa Hrůzková, dnes ekonomka na ředitelství Charity, Katka Göttlicherová, vedoucí Terénní odlehčovací služby, a také Ludmila Moniaková, která v Domě pokojného stáří pracuje dodnes jako administrativní pracovnice.

Za pár chvil jsem se mohl setkat i s poslední z jmenovaných žen – Ludmilou Moniakovou, která má vzpomínky na počátky pořád v živé paměti: „Začátky byly hodně divoké. Scházeli jsme se nejprve doma a vzpomínám si, jak nám sem přivezli první klienty. Měla jsem na starost finanční stránku a všechno se tehdy psalo ručně – výplaty, formuláře, rozpočty. Pro všechny to bylo něco nového, ale bez Marušky by to nikdy nevzniklo – byla motorem celého projektu,“ dodává s úsměvem.

Díky kontaktům na městě i mezi lékaři, které potkávala paní Maruška v dřívějším zaměstnání, se podařilo získat podporu i finance. Postupně vznikly další služby – Odlehčovací služba a Oáza pokoje. „Ředitelem Charity byl tehdy inženýr Bůžek – velmi hodný pán,“ vzpomíná s úsměvem na začátky spolupráce paní Maruška. Ředitelství Charity tehdy sídlilo v Katolickém domě v Místku.

Z pozice vedoucí do role klientky

„Vedoucí jsem byla až do roku 2020. Teď už pátým rokem žiji tady jako klientka. V domě, který jsme vybudovali. Je to zvláštní pocit – trochu nostalgický, ale vděčný,“ říká se slzami v očích, ale s úsměvem.