13. října 2025 Aktuálně u nás

Jak mluvit s dětmi o smrti

Téma smrti, ačkoliv se týká každého člověka, bývá jedno z nejtěžších. I proto se mu mnozí z nás raději vyhýbají. Dříve či později se nás ale dotkne a musíme se s ním nějak poprat. Jak mluvit s dětmi o tomto náročném tématu? Jak děti smrt chápou v určitém věku a jaké mýty o dětech a jejich vnímání smrti kolují? Tyto otázky jsem položil Haně Baránková, která pracuje jako psychoterapeutka v Poradenském centru ve Frýdlantu n. O. 

Děti a téma smrti 
Dříve se předpokládalo, že děti se samy tématem smrti nezabývají, protože je to pro ně příliš těžké. Psychologické výzkumy ale prokazují, že děti o smrti přemýšlejí, i ty, které se ještě nesetkaly se smrtí blízkého člověka. 

Porozumění smrti se mění v souvislosti s věkem dítěte a odpovídá jeho kognitivnímu vývoji, jak ho popsal Jean Piaget. U všech dětí se toto porozumění postupně rozvíjí a teprve kolem desátého roku života lze říct, že dítě plně chápe koncept smrti, tedy že smrt je nevratná událost, znamená konec fyzických funkcí těla a je univerzální, tedy že se týká všech lidí. 

Mýty o dětech a otázce umírání 
S tím, jak děti vnímají smrt, je spojena celá řada mýtů, které pak často ovlivňují chování dospělých a mohou dětem někdy i ublížit. Mezi nejčastější patří: 

• S dětmi by se nemělo mluvit o smrti, aby se nenarušila bezstarostnost dětství.
• Děti netruchlí tak hluboce jako dospělí.
• Děti by se neměly účastnit pohřbu nebo by alespoň neměly vidět dospělé prožívat silné emoce.

Zkušenosti z praxe i osobní vzpomínky lidí ukazují, jak hluboký vliv tyto mýty mohou mít. Mnozí dospělí si dodnes pamatují situace, kdy je dospělí chtěli „uchránit“, a přitom jim chybělo právě to, že s nimi někdo otevřeně a citlivě mluvil o tom, co se děje. Jindy naopak popisují, jak léčivé bylo, když rodiče nebo blízcí dokázali být upřímní, sdílet smutek a poskytnout jim pocit bezpečí a blízkosti. 

Když nám v rodině někdo umírá 
Jednou z nejčastějších otázek je, zda existují nějaká obecná pravidla či doporučení, jak s dětmi mluvit v situaci, kdy někdo z rodiny nebo blízkých přátel umírá. 

Náročné situace nemoci a umírání mohou být velmi různé, takže není mnoho doporučení, která by se dala použít vždy a všude. Hodně záleží na tom, jaká je v rodině komunikace i v běžných situacích. Obecně ale dětem pomáhá, když jsou k nim dospělí otevření, nemlží a říkají pravdu. 

Sdělení mohou být stručná, nemusíme zacházet do všech podrobností, ale o to více záleží na tom, abychom byli připraveni odpovídat na otázky dítěte. Důležité je ujišťovat děti o tom, že se mohou zeptat na cokoli a že i jakékoli jejich emoce jsou v pořádku. 

Podpůrné je také snažit se, jak jen to jde, zachovat běžný denní řád rodiny, protože předvídatelnost je stabilizující. Neosvědčuje se dítě odvézt z domova k příbuzným nebo se ho snažit rozptýlit mimořádnými výlety a zábavou. 

Lze se se smrtí vůbec nějak vyrovnat? 
Co to vlastně znamená „vyrovnat se“ se smrtí blízkého člověka? Jedná se spíše o postupný proces a pro děti může být užitečné být u toho a vidět, že i velmi těžká období je možné prožít a projít jimi. 

Dětem můžeme pomoci už tím, že před nimi „na sílu“ neskrýváme své emoce. Viditelný smutek dospělých jim pomáhá porozumět vlastním pocitům a překonávat prožitky osamění a zmatku. 

Velmi podpůrné je, když s nimi mluvíme o tom, jak jsme sami někdy v životě prožívali smrt blízkého člověka. A pokud jsme právě zahlceni svým vlastním truchlením, můžeme požádat někoho jiného, komu dítě důvěřuje, aby s ním o tom mluvil a odpovídal na jeho otázky. 

Dětem také pomáhá, když mohou své prožitky vyjádřit i jinak než slovy, například malováním, tvořením nebo hrou. Smrt blízkého člověka často vyvolává i pocity bezmoci. V tomto směru je užitečné, když se děti mohou aktivně zapojit do příprav rozloučení, namalovat obrázek, nachystat kytičku, starší děti mohou vybírat fotografie nebo pomáhat s prezentací. Posilující je i každá maličkost, o které si mohou samy rozhodnout, třeba vedle koho chtějí sedět na pohřbu nebo co si vezmou na sebe. 

Dá se na smrt nějak připravit? 
Ať už jsme v pozici toho, kdo umírá, nebo toho, komu někdo blízký umírá, otázka přípravy na smrt je nesmírně široká. V souvislosti s dětmi ale platí, že je velkou výhodou, když první rozhovor o smrti neprobíhá až v okamžiku krizové události. 

Děti se s tématem smrti setkávají přirozeně, v pohádkách, knihách, písních, médiích, a přemýšlejí o ní. Je velkým darem, když o tom mohou mluvit s lidmi, kterým důvěřují, a nezůstávají na tyto myšlenky samy. Nabízí se celá řada příležitostí: od padajících podzimních listů až po smrt domácího zvířátka. 

Velmi cenné jsou i knihy, které o smrti mluví citlivě a otevřeně. Například poetické příběhy Daisy Mrázkové, některé knihy Astrid Lindgrenové či Josteina Gaardera. V posledních letech vyšla také řada krásně ilustrovaných knih v nakladatelství Cesta domů, určených i pro nejmenší děti. 

Psychologické výzkumy přitom potvrzují, že se se smrtí blízkého člověka lépe vyrovnávají děti, kterým: 

• byla zpráva o smrti sdělena bezodkladně a v bezpečném prostředí, 
• mohly klást otázky,
• mohly vyjadřovat své pocity,
• a někdo se jim v této situaci věnoval.

Smrt je součástí života. Dětem, které s námi mohou o těchto věcech mluvit otevřeně, dáváme do života dar, že i velmi těžké chvíle lze zvládnout, když nejsme sami a máme kolem sebe lidi, kteří se nebojí být upřímní a laskaví.