1. dubna 2025 Aktuálně u nás

Mým snem by bylo vrátit se do mé původní profese

Snad každý z nás s nimi má svou vlastní zkušenost. Nevyhýbají se totiž téměř nikomu. Je řeč o nemocech, které jsou součástí našich životů. Jsou však mezi nimi obrovské rozdíly, ať už se to týká intenzity, zákeřnosti či délky jejich léčby. K těm, jejichž léčba bývá doslova během na dlouhou trať, se řadí psychická onemocnění. O důležitosti zázemí, které během tohoto onemocnění člověku pomáhá a malých krůčcích zotavování, za které člověk musí být vděčný, vypráví paní Danka. Její život je spojen se službami Charity Frýdek-Místek podporujícími lidi s duševním onemocněním. Na začátku rozhovoru přidávala své postřehy a vzpomínky také vedoucí služby ZOOM Marie Vysloužilová.

Dámy, jaké máte vzpomínky na začátky vaší spolupráce?

Danka: „Spolupráce se nastartovala minulé léto a s paní Maruškou se vídáme zpravidla co 14 dní. Spolupráce se ZOOM se začala díky předchozí spolupráci s Beskydským centrem duševního zdraví (BCDZ). Dalo by se říct, že ZOOM je následná služba centra, které nemá pochopitelně nafukovací kapacitu a klienti tam nemohou zůstávat, na jak dlouho chtějí. V duševním centru jsem byla asi dva roky, což pro mě bylo důležité. Měla jsem určitý záchytný bod. Představa, že bych zůstala sama, byla pro mě děsivá.

Marie: „Funguje to tak, že pro následný doprovod sociálních pracovníků předává Beskydské centrum klienty službě ZOOM, která má více možností pro individuální spolupráci, doprovody, aktivizační aktivity a jiné.“

Takže první kontakt s Charitou byl skrze Beskydské centrum duševního zdraví?

Danka: „To nikdy nezapomenu. Bylo to po mé třetí hospitalizaci, kdy mi v nemocnici Beskydské centrum duševního zdraví doporučili a dali mi na něj telefonní číslo. Ale já si doma jen říkala, že mám dost času ozvat se. I když jsem na tom nebyla moc dobře a v podstatě jsem ani nevycházela z domu, moc se mi tam volat nechtělo. Hodně mi pomohlo, že se mi ze služby nakonec ozvali sami, a tak si trochu vynutili první schůzku, což jsem nečekala. Protože ale v sobě mám jakousi slušnost, tak jsem poslechla. První setkání bylo i přes mou nervozitu moc fajn. Vůbec jsem v té době nevěděla, co čekat.“

Přechod do ZOOMu byl jiný?

Danka: „Ten už byl o něco snazší, protože jsem určitou zkušenost měla. A navíc obě služby spolupracují a pracovnice z centra, kterou jsem už dobře znala, mě do ZOOMu doprovodila. Tehdy jsem byla v relativně v dobrém stavu. Ale i přesto to pro mě bylo stresující, byla to prostě změna, která je vždy těžká. Zvyknete si během dvou let na určité lidi a pak si musíte zvykat na někoho jiného, což pro mě bylo velmi obtížné. Pro mě je vůbec náročné a nekomfortní setkávat se s novými lidmi, být na místech, kde jsou hloučky lidí nebo chodit do supermarketů.“

Když popisujete období nemoci, čím se ještě vyznačuje?

Danka: „To období je hodně náročné, kdy se pořád bičujete za to, že nechodíte do práce, že ležíte, že nejdete ven…nemůžete dělat normální běžné věci. A vyčerpanost, kterou prožíváte, skoro jako byste házeli celý den lopatou. Důležité je v tu dobu věřit doktorům a užívat pravidelně léky. A pak taky oceňuji, jak se nastartovalo vše ostatní díky spolupráci s Beskydským centrem. Vekou výhodou je, že tam lidé na vás mají čas. Díky nim jsem zjistila, že dokážu bojovat a se svou nemocí jsem se smířila. Kdyby tahle služba nebyla, nevím, co bych dělala.“

Zpátky ke službě ZOOM, jaké jsou vzpomínky a první dojmy klienty a vedoucí služby?

Danka: „To bylo úžasné. Byla jsem nervózní, klepaly se mi ruce, ale když paní Maruška promluvila a všechno mi řekla, jak budeme pokračovat, tak jsem si řekla: „Jo, to je ono, to potřebuji.“ Zpětně za to děkuji, protože díky této službě zase mohu chodit ven na procházky, což je pro mě důležité.“

Marie: „My jsem se domluvily předem na naší spolupráci. Našim cílem bylo a je společně chodit na místa, které paní Danka měla ráda. Aby si společně zvykla a začala tam časem chodit sama. Takže teď chodíme takovým okruhem a přitom probíráme, jak se cítí, co prožívá. A spolu s tím se snažíme připravit na situace, kdy jednou bude chodit sama. To vše jsme domlouvaly na prvním setkání. Důležité pro paní Danku je také možnost během procházek probírat, co se v daném období děje, jak to má se zdravím.“

Danka: „Pro mě byla priorita, abych mohla chodit takto ven do přírody. Ačkoliv první myšlenka byla naučit se chodit do supermarketu, společně jsme to pak přehodnotily, že příroda je pro mě důležitější. Nákupy mohu totiž dělat v menších obchůdcích nebo využívat služby online.“

Marie: „Já na paní Dance moc obdivuji, že i když má 3. invalidní stupeň důchodu, vážnou diagnózu, která je spojena s vyhýbáním se lidí, nekomunikováním, přesto si našla místo v malém obchůdku, kde prodává. Ona jednoduše bojuje a nevzdává to, i když zažívá dny, kdy to není jednoduché a má problém vstát z postele.“

Nabídka práce, kterou jste využila…

Danka: „Přišla mi nabídka od klientky BCDZ, že hledají brigádnici v jednom z menších obchůdků. Zkusila jsem to a začala tam chodit pravidelně. Vyvolalo to ve mně pocit naplnění a zároveň uspokojení, že jsem to zvládla. Nejde jen o prodávání, ale všechny věci kolem, které se toho týkají.“

Obavy z lidí vs. práce v obchodě – jde to spojit?

„Je dobré, že obchod není na tak frekventovaném místě, jako jinde. To bych nezvládla. Začala jsem pracovat prvně brigádně, jen na pár hodin. Učila jsem se nové věci, oproti mé původní profesi. Měla jsem zpočátku strach, ale zároveň to byla výzva i cíl, který jsem zvládla. Mým snem by bylo vrátit se do mé původní profese, ale nevím, zda to bude, při mé diagnóze, možné. Ale nevzdávám se. Je to můj dlouhodobý sen…“

Jak vnímáte přínosy Vaší práce?

„Ačkoliv většinou potkávám milé a příjemné lidi, postupně jsem se naučila nebrat si osobně, když se setkám s lidmi ne tolik příjemnými nebo s těmi, kteří mají špatnou náladu. Na práci je pro mě důležité, že mi nastal určitý řád v životě, který mě pozvedl a dodal mi sebevědomí. I když jsem malinko pomalejší oproti minulosti, ale i tak jsem slyšela pochvaly. Nepracovala jsem od roku 2016, kdy jsem onemocněla, proto jsou pro mne tato ocenění velmi důležitá. Ta práce mi dodává, i přes stres, který prožívám a únavu, sebedůvěru. Naučilo mě to překonávat také pocity, kdy nemám sílu, kdy se mi nechce. Prostě si v těch chvílích říkám: „Musíš! Přece nechceš skončit zase mezi čtyřmi stěnami doma na nemocenské, kdy nebudeš schopna chodit ven.“ Ty důsledky, které za tím vidím, mě postaví vždy na nohy.“

Takže i když jste vděčná za práci a vše co Vám přináší, náročnost pořád prožíváte…

„Moje nemoc se stále projevuje a já ji musím řešit léky. Ale zdá se mi, jak by něco v té práci ze mě spadlo, nevím, čím to je. Možná, že se vybičuji k výkonu, i když jsem po práci hodně vyřízená, doslova vyšťavená jak pomeranč. Občas se stane, že víkend doslova proležím po týdnu prožitém v práci. Čekám, že se má situace zlepší a nemoc ustoupí a já budu zase mít tu energii, že prostě budu zdravá. Ale jsem za tuhle práci moc ráda a odměnou mi je mimo jiné i prodloužení smlouvy. Splnilo se něco, co jsem si přála – být zase v práci. Velmi mi totiž chybí kontakt s lidmi. Práce je pro mě šance se s nimi setkávat, ačkoliv lidé občas bývají nepříjemní a není pro mě snadné se bavit, zvláště o mé nemoci.“

Jak často chodíte na ZOOM a co Vám to přináší?

„Chodívám tady jednou za 14 dní. Pro mě to setkání je vždycky fajn, můžu povykládat, co jsem během té doby prožila, co se mi dělo. Jsem ráda, že ty okolnosti, které prožívám, mohu vidět díky paní Marušce z jiné perspektivy. A ten pocit, že jste třeba u řeky, kde jste pár roků nebyla, je úžasný.“

Vnímáte pokroky, které i díky službě ZOOM děláte?

„Pro mě jsou pokroky už to, že jsem schopna si zajít na některá místa už sama. Samozřejmě, mám to tak, že se mi něco podobného párkrát podaří, ale pak se mi stane něco nepříjemného, kdy si něco vztáhnu na sebe a je mi na to místo těžké jít znova. Říkala mi to i psycholožka, že jsem velmi křehká. Do budoucna bych chtěla začít zase pracovat na mé psychické odolnosti, ať mě ta různá setkání hned nerozhodí.“

Která místa byste ráda v budoucnu navštívila?

„Já jsem kdysi velmi ráda jezdívala na hory. I když to bylo období, kdy jsem přestala brát léky, což nebylo nejšťastnější, na horách jsem byla šťastná. To vysazení léků mě ale časem „doběhlo“. Dostala jsem se opět do fáze, kdy jsem doma poslouchala všechny zvuky, sousedy a doslova i stěny, abych rozuměla. Je to hrozné, když si myslíte, že se o vás všichni baví, pomlouvají vás, smějí se vám. Doslova peklo, když jste pořád v tom, že vás všude sledují. Přestože to byl dlouhý proces, tak jsem se s léky smířila, stejně jako se svou nemocí.“

Čeho si na službách Charity, které jste díky své nemoci mohla potkat, vážíte nejvíce?

„Že je tady někdo, kdo mi bez předsudků naslouchá a je mi podporou. To lidské pochopení je k nezaplacení. Díky těmto službám se cítím jako kdysi před nemocí. Důležité, aby člověk mohl fungovat a dělat krůčky dopředu. A taky žil přítomností a nemyslel se strachem příliš dopředu. Už jsem pátý rok bez hospitalizace, což je pro mě neuvěřitelné. A je to díky terénním pracovníkům služeb, kteří mi v tom pomáhají.“