3. října 2024 Aktuálně u nás

Oslava dne charity spojená s pomocí po povodních

Den Charity se slaví každoročně 27. září na svátek sv. Vincence z Pauly, patrona a zakladatele moderní charitní práce. V letošním roce byly dny kolem tohoto svátku ve znamení odstraňování následků zářijových povodní. A tak i část Ředitelství Charity Frýdek-Místek spolu s dalšími dobrovolníky vyrazila pomoci do postižených oblastí, konkrétně do Města Albrechtic u Krnova a okolí a připomínka Dne Charity tak byla spojena s pomocí lidem, kteří jakoukoliv službu v těchto dnech potřebují a vítají. O zážitky spojené s pomocí se podělily dvě kolegyně, které v oblastech zasažených povodněmi strávily tři dny – Karin a Jiřina.

Co vás motivovalo k tomu vyrazit na několik dní do těchto oblastí?

KH: Od dětství jsem vedena k dobrovolnictví. Když někdo potřebuje pomoc, nějakým způsobem ve mně rozsvítí pomyslná kontrolka, že se mám k pomoci přidat. Lidem postiženým povodní se dalo a dá pomoci finančně i materiálně. Často se v médiích mluvilo o fyzické pomoci, o které jsem uvažovala také. Proto jsem přivítala možnost jet s týmem z ředitelství, který se dal dohromady.

JM: Já to měla v podstatě podobné. Na jedné straně moje vnitřní potřeba a touha pomáhat, na druhé možnosti nabídnout své síly a schopnosti v těchto dnech lidem, kteří fyzickou pomoc potřebují.

Překvapilo vás něco ve dnech strávených v postižených oblastech?

JM: Při vzpomínce na těch pár dnů prožitých v oblastech po povodních se mi nejvíce vybaví lidé, kteří mnohdy měli při rozhovoru slzy v očích, ale zároveň jakousi vnitřní sílu a naději bojovat dále. Uvědomila jsem si, že my, kterým se takové neštěstí vyhnulo, si ani nedokážeme představit, jak bychom podobnou situaci zvládali.

KH: Já bych odpověděla možná z jiného úhlu pohledu – potěšilo mě, že jsme se byli schopni dát dohromady na ředitelství a vydat se společně. A nejen to – po celé ty tři dny jsme byli dobrým týmem, zažili i přes těžkou situaci spoustu srandy, vycházeli jsme si navzájem vstříc a pomáhali si.

Na druhou stranu jsem měla obavy z toho, jak zareagujeme při pohledu na tuto událost, zejména při pohledu na trpící lidi. Šlo vidět, že jsou unaveni z dosavadního odstraňování škod po povodních, a snad i z nejistoty, jak dlouho potrvá, než začnou zase „normálně“ žít. Ale zároveň jsme nepotkali nikoho, kdo by se ze situace hroutil. Byli vděčni za naši pomoc a mnohdy jim stačilo jen si popovídat.

A ještě bych doplnila k organizaci dva pohledy. Na jednu stranu věřím, že všichni dělali maximum, aby se povodně a odstraňování následků zvládlo co nejlépe. Na druhou stranu mě mrzelo, když jsem slyšela nářky od lidí z okrajových částí města, že oni jsou „ti bokem“, o které nebyl po povodních žádný velký zájem.

A co si odvážíte domů?

JM: Dobrý pocit z rozhodnutí takto pomoci. Radost z toho, jak se dokážeme v takových chvílích semknout, abychom co nejvíce pomohli. A také přidanou hodnotu v poznání svých kolegů jinak než v práci. Skvělý teambuilding.

KH: Kopu špinavého prádla :-) A teď vážně - odhodlání, že kdyby (nedej Bože) přišla nějaká podobná událost znova, určitě pojedu ráda pomoci. Tato zkušenost mě přesvědčila, že to je správně. Vážím si každého, s kým jsem takto mohla pomoci a přinést trochu dobra lidem, kteří to v těchto dnech nejvíce potřebují.