24. února 2025 Aktuálně u nás

Pravidla nejsou něco, co omezuje, ale spíš pomáhají, nejsou nepřítelem, ale pomocníkem

O tom, že pravidla a vytyčování hranic není jen „pruda“ a nutné zlo, ale i něco, co dává jistotou a bezpečí, jsme si popovídali s Rebelkami Terkou Bencovou, Terkou Dančevskou a Sylvou Michalíkovou.

Máte za sebou setkání s naší metodičkou Pavlínou nad pravidly poskytování služby. Uvědomily jste si něco nového?

Terka B.: „Například to, jak je důležité komunikovat s dětmi jasně a pravidelně. Děti z lokalit, do kterých chodíme, často nevědí, co se od nich očekává, a někdy mají problém pochopit, proč nějaká pravidla vůbec existují. Mnohé děti si také myslí, že jim všechno projde bez následků, a nejsou zvyklé na to, že by měla vůbec nějaká pravidla existovat.“

Sylva M.: „Stejně tak je jasné vymezení pravidel a hranic pomocníkem a oporou pro nás, hlavně v náročnějších situacích. Díky nastaveným pravidlům můžeme při práci v práci vnímat větší jistotu, a to nejen vůči klientům, ale i mezi sebou navzájem. Například když jedna z nás něco řekne, platí to pro všechny, a držíme se toho. Díky tomu jsme dohromady silnější a jednotnější.“

Vašimi klienty jsou děti a mládež, jak na tuhle vaši snahu reagují?

Terka B.: „Jasně, že zpočátku pravidla přijímat moc nechtějí. Zejména pokud jsou zvyklé, že pravidla moc nefungují. Když pak ale zjistí, že jsou pravidla spravedlivá a že za porušení mají následky, začnou je brát víc vážně. Moc dobře víme, že si klienti pravidla vlastně pamatují, jen často zkouší, co si mohou dovolit. Proto je důležité jim ty hranice a zásady občas připomínat.“

Terka D.: „Hodně záleží na tom, co se jim děje v životě nebo doma. Když jsou hladové nebo řeší nějaké problémy doma, je těžší po nich chtít, aby pravidla dodržovaly. Vliv na to má i jejich postavení v komunitě, v partě. Když mají pocit, že musí ukazovat, jací jsou „frajeři“ nebo se třeba jen snaží zapadnout, bývá těžší je přimět k tomu, aby pravidla respektovaly. Když jim ale vysvětlíme, proč jsou pravidla důležitá, a zapojíme je do jejich tvorby, bývají ochotnější je přijmout a chovat se podle nich.“

Sylva M.: „Stalo se nám občas, že děti i přes naši snahu pravidla nebraly vážně a myslely si, že mohou dělat, co chtějí. A tak jsme terén ukončily a šly pryč. To bylo pro děti velkým překvapením a po čase nám začaly psát a omlouvat se. I když tohle není cílem, vážily jsme si toho, že si uvědomily, co bylo špatně a měly odvahu omluvit se. To bylo velké povzbuzení pro nás i pro naši práci.“

Bavíme se o pravidlech. K čemu vlastně Rebelu jsou?

Terka D.: „Cílem našich pravidel je například to, že děti pochopí, že jejich chování má důsledky, a že základní pravidla je potřeba dodržovat. Dávají klientům jasné hranice v tom, jak se chovat k sobě i k druhým. Nám pak tato pravidla pomáhají určité situace lépe zvládat.“

Terka B.: „Rády bychom pravidla více začlenily do různých aktivit, aby si je děti lépe osvojily a začaly o nich přemýšlet jinak. Nejde o to, co nesmí, ale i o to, co mohou dělat dobře, a jak se mohou chovat správně. Chceme jim ukázat, že pravidla nejsou něco, co je omezuje, ale spíš jim pomáhají, že nejsou nepřítelem, ale pomocníkem.“

Tomu rozumím, ale mi už je několikrát „cet“, a i tak zní mi to trochu represivně. Rozumí tomu vaši klienti, tedy děti?

Terka B.: „Může být. Proto se chceme víc zaměřit na to, jak vůbec předcházet porušování pravidel. Rády bychom s dětmi pravidelně mluvily o tom, proč pravidla máme, a co to znamená pro ně i pro nás. Chceme víc ukazovat, jaký dobrý vliv má dodržování pravidel – jaká pozitiva z toho pro všechny vyplývají.“

Sylva M.: „Nechceme se ale soustředit jen na to, co nesmí dělat nebo co udělaly děti špatně, ale více na to, co se jim povedlo. Když se v nějaké situaci zachovají „správně“, oceňujeme to a povzbuzujeme je, aby v tom pokračovaly, samozřejmě s ohledem na individualitu každého z nich.“