12. března 2025 Aktuálně u nás

Sílu mi dává péče rodiny, služba Salvia i můj přístup ke sportu

Před nedávnem ještě zdoláváte známý extrémní závod a horský ultramaraton s názvem B7, a pár měsíců poté prožíváte okamžiky, kdy vám blízcí musí pomoci postavit se na nohy. Příběh Marka Šimíka, sympatického mladého muže, který v současné době díky své nemoci bydlí v malebné podhorské vesničce u svých rodičů, kteří o něj dle svých možností pečují. K péči o něj přispívá svými úkony a možnostmi charitní domácí zdravotní služba Salvia. O jeho práci, sportovním nadšení, ale i nemoci, a také síle k jejímu zvládání, pojednává tento rozhovor, který jsem mohl s Markem v prvním březnovém týdnu uskutečnit.

• Marku, prosím, povězte mi na začátku něco málo o sobě.

„Je mi 31 let, pracuji šest let v IT oblasti v nedaleké společnosti Hyundai, kde jsem správcem počítačů, scannerů a v podstatě monitoruji celý IT systém společnosti. Obor aplikovanou informatiku jsem po střední průmyslové škole strojní studoval na Ostravské Univerzitě. V současné době jsem už přes rok na prodloužené nemocenské a díky své nemoci jsem se musel ze svého bytu ve Frýdku přestěhovat zpátky k rodičům, kteří se o mě starají.“

• Jaký byl důvod přestěhovat se zpátky k rodičům?

„Už před 6 lety jsem začal mít zdravotní problémy, i když ne tak extrémní, jaké mám teď. Problémy se týkaly silných alergických reakcí na příjem potravy. Dříve se to změnou stravy dařilo eliminovat a tělo za pár hodin zregenerovalo. Ale teď se mi to vrátilo znovu, a v horším stavu. Obecně by se dalo říct, že mám problémy s imunitou a trávícím systémem, a proto musím být napojen na parenterální výživu. Vážnější situace trvá už dva a půl roku, a díky nedostatku vitamínů mi to postupně odrovnalo i nohy.“

• Jak se na příčinu nemoci přišlo a jaké jsou prognózy léčby?

„Nebylo to vůbec snadné. Asi po 10 doktorech pomohl až jeden krevní odběr. Moje nemoc je spojena s histaminovou intolerancí, avšak v pokročilejším stádiu a se složitějším průběhem. Co se týče prognózy, doktoři zatím moc neví. Zkoušeli nějaké prášky, ale ty příliš nepomohly. V České republice léčba zatím není tolik rozvinutá.“

• Jak jste se dostal ke spolupráci se zdravotní službou Salvia?

„Můj praktický lékař ordinuje ve Frýdku-Místku, nicméně službu Salvia nám doporučil primář Satinský z Havířova, který služby Charity znal. Zkusili jsme se díky kontaktům na webových stránkách službě ozvat a spolupráce s občasným přerušováním bude v červnu trvat už rok.“

• Jaký byl první kontakt a jak Vám služba pomáhá?

„První kontakt byl s vedoucí služby paní Monikou a byl úplně v pohodě. Společně jsme se domluvili na možnostech, které domácí zdravotní služba poskytuje a co potřebuji já. Primárně tady jezdí kvůli výživě, resp. ke každodennímu napojování na výživu. K tomu se pak přidává dle potřeby píchání injekce s vitamíny do svalů. A jednou za dva týdny taky převaz katetru. Zdravotní sestry tady jezdí denně. Se všema se už dobře známe, tak je spolupráce se službou v pohodě.“

• Byl jste nějakou dobu v nemocnici. Dá se domácí zdravotní péče a pobyt nemocnici srovnat?

„Jsem moc rád, že jsem se vrátil z nemocnice domů. Když porovnám zkušenost domácí péče a pobytu v nemocnici, kdybych nemusel, už bych se do nemocnice nevracel. Pro mé potřeby, ale i vnímání nemoci, je pobyt doma k nezaplacení. Už samotné převážení sanitkou totiž bylo hodně náročné. Tak zdravotní sestry Salvie jezdí k vám až domů, a ještě k tomu v čase, na kterém se společně domluvíme. Navíc sestry ze Salvie mají možná větší zkušenosti s vaky než na běžných odděleních, kde se s podobnou výživou tolik nesetkávají. Zdravotní péče doma v kombinaci s externí zdravotní službou je za mě ideální.“

• Takže se službou Salvia jste spokojený.

„Kdyby se mi to nelíbilo, určitě bych vybral něco jiného. Je to servis až domů. A co je extrémně důležité, je lidská stránka služby. Nemám vždy úplně tu nejlepší zkušenost s nemocnicemi. Tam je samozřejmě mnohem náročnější vybudovat lidský vztah, jaký můžu mít se sestrami ze služby. Oproti tomu servis doma je neskutečný – po profesní i lidské stránce. Věřím, že i když je to k nám daleko, sestry sem rády jezdí. A já se jim to snažím zpříjemnit taky.“

• Pro představu nezasvěceným, co je to „vak“, který jste zmínil?

„Vaky jsou předem připravené obaly, které obsahují tekutou výživu určenou pro pacienty, kteří nemohou přijímat potravu běžným způsobem. Já je využívám pro mou parenterální výživu a díky nim dostávám do těla, co potřebuji - sacharidy, bílkoviny, tuky, vitamíny i minerály. Na každý den mám jeden vak. K tomu pak přidávám aspoň to minimum jídla, na které nejsem alergický.“

• Zmínil jste velkou péči také Vaší rodiny. Bez ní by domácí péče asi nebyla možná, že?

„Rodina je pro mě nepostradatelná. Co dělají sestry v nemocnicích, musejí dělat oni, ať už jde o hygienu, pomoc s toaletou atd. Starají se o mě moji rodiče a babička, která vypomáhá přes týden, kdy jsou rodiče v práci. Já jsem teď kompletně odkázaný na ně, úplně se vším. Bez nich bych byl opravdu v háji, a proto si vůbec nemůžu stěžovat. Už jen dostat se z postele můžu jen díky nim.“

• Žijete celý život pod horami nebo už skoro v horách. Jaký k nim máte vztah?

„Jsem celoživotní sportovec. Hrál jsem fotbal závodně, pak florbal a následně jsem se zamiloval do hor a cyklistiky. Posledních 7 let jsem do hor doslova blázen, jak někteří popisují, prostě je miluji – hlavně Lysou Horu. Běhám po horách a jezdím na kole, chodím po závodech. Šel jsem třikrát známý závod v Beskydech B7. Ale díky nemoci už jsem ji nemohl 4 roky absolvovat, protože mi začaly problémy s koleny. Kdo ví, jestli ještě někdy půjdu…“

• Co vám hory dávají?

„Na horách se snaží lidé najít jiné myšlenky, stejně i podobné závody, jako je B7. Pokud si při nich sáhnete na dno, tak vás to změní, co se týče bolesti, psychiky, prostě všeho. Proto má B7 i ve sloganu: „101 km, které vám změní život.“ Nemůžu mluvit za všechny, ale hodně lidí to tak má.“

• Pomáhá Vám Vaše záliba do hor a sportu v nemoci?

„Cítím, že díky sportu, který mám rád a který jsem vždycky provozoval, mám extrémní trpělivost. Když jsem se bavil s psychologem, tak byl překvapený, že po cca 2,5 letech, kdy intenzivně bojuji se svou nemocí, jsem stále v pohodě. Daří se mi i v bolestech nebýt naštvaný a tak. Souvisí to určitě s povahou, ale věřím, že i se sportem a dřinou, kterou člověk během sportu někdy zažívá. Stejně i pobyt a pohyb v přírodě, stačí jen půl hodinka, a kompletně vás to zklidní. Kdybych měl srovnat námahu ve sportu a při prožívání nemoci, hlava dělá hrozně moc.“

• Váš sen je určitě na hory se vrátit..

„Díky tomu, jak jsem byl omezen na potravinách, tak mi „odešly“ během týdne kompletně nohy a mám těžké poškození nervů na nohou i rukou. V současnosti ale přijímám větší množství vitamínů, tak se i tělo postupně nastartovalo. Samozřejmě musím cvičit, jak to jde. Na B7 to ještě není, ale pomalu to jde dopředu. Snad pomůže i rehabilitace nebo cvičení doma podle návodů fyzioterapeutů.“

• Chtěl byste na závěr tímto způsobem něco vzkázat sestrám ze Salvie?

„Chtěl bych moc poděkovat sestřičkám ze Salvie za jejich ochotu, laskavost a lidský přístup. Díky nim cítím, že na to nejsem sám. Moc si vážím jejich práce a děkuji za všechno, co pro mě dělají.“