21. června 2025 Aktuálně u nás

Slova, která pomáhají. Poradna přispěla na besedě o péči v závěru života

V úterý 17. června se ve Středisku sociálních služeb ve Frýdlantu nad Ostravicí uskutečnila beseda zaměřená na téma paliativní a hospicové péče. Setkání bylo určeno těm, kdo doma pečují o blízké s vážným, často nevyléčitelným onemocněním – i těm, které toto téma zajímá nebo se na něj chtějí připravit. Diskutovalo se o tom, co tato forma péče obnáší, jaké služby mohou pomoci a proč je důležité nebýt na péči sám.

Jedním z hostů byla Hanka Baránková, vedoucí Poradny ve Frýdlantu nad Ostravicí, psycholožka a psychoterapeutka. Její příspěvek byl zaměřen na něco, co v péči často zůstává stranou – komunikaci. Jak mluvit s nemocným? Jak zvládnout tíhu péče? A jak si vůbec dovolit přiznat, že už nemám sílu?

„Jedna z nejčastějších chyb, kterou pečující dělají, je, že odkládají vlastní potřeby až na dobu, kdy už je pozdě,“ vysvětluje Hanka Baránková. „Začnou být unavení, přetížení, ale pořád doufají, že ještě chvíli to zvládnou. A pak už nemají sílu ani dojít k lékaři nebo zavolat kamarádce.“

Z praxe v poradenství i psychoterapii vyplývá důležité zjištění: péče o druhé je dlouhodobě udržitelná jen tehdy, když se nezanedbává ten, kdo pečuje. Proto je potřeba péči rozdělit mezi více lidí, umět si říct o pomoc a dovolit si chvíli oddechu. „Nemusíte být s nemocným neustále. Je v pořádku na chvíli odejít – projít se, vyčistit si hlavu. A stejně tak je naprosto v pořádku požádat o pomoc,“ připomíná Hanka Baránková.

Další důležitou skutečností je, že ne vždy se daří své pocity sdílet v rámci rodiny. Nemocní často chrání své blízké před těžkými rozhovory – a stejně tak se pečující snaží chránit nemocného. Obavy, výčitky nebo únava se pak snadno hromadí. Právě tehdy může pomoci rozhovor s někým nezávislým. Odborník dokáže nabídnout bezpečný prostor, kde nemusíte nic vysvětlovat ani obhajovat – jen být a mluvit. A to bývá první krok k tomu, aby péče nebyla zátěží, ale lidským doprovázením s úctou k sobě i druhým.

Hanka Baránková do setkání vnášela také podněty k přemýšlení nad tím, jak mluvit s nevyléčitelně nemocnými – jak reagovat, když zazní otázka typu: „Už brzy umřu?“ Odpovědí nemusí být rychlá fráze jako „Ty nás ještě všechny přežiješ“, ale spíše otevření prostoru pro to, co se v člověku odehrává. „Nemusíme mít odpovědi na všechno. Ale můžeme být tím, kdo naslouchá,“ říká Hanka Baránková.

Její přístup připomíná, jak křehké a zároveň silné může být slovo, když ho vyslovíme ve
správný čas. A také to, že v těžkých chvílích nemusíme zůstávat sami – existují místa a
lidé, kteří umí nabídnout porozumění i podporu.  A jedním z takových míst je i naše Poradenské centrum ve Frýdlantu nad Ostravicí.

Pečovat o druhé je náročné. Ale nemusíte v tom být sami a ...s námi nejste sami...