11. srpna 2025 Aktuálně u nás

Život pod horami, válkou poznamenané dětství a obětavost pro druhé

V Denním stacionáři v Paskově se denně setkávají lidé, kteří za sebou mají pestrý a často nelehký život. Každý z nich je nositelem jedinečných vzpomínek, které by neměly upadnout v zapomnění. Jedním z těchto příběhů je život paní Vlasty Tomanové, rodačky z obce Pstruží u Frýdlantu nad Ostravicí. Narodila se v roce 1940 a celý svůj život prožila právě tam – v malé podhorské obci. Na její životní příběh, plný radostných momentů i velmi náročných období, jsme společně vzpomínali během jednoho z nedávných setkání. Seděli jsme v klidné atmosféře Denního stacionáře, kde si ranní kávu a čaj vychutnávali i další lidé – každý s vlastním bohatstvím vzpomínek a životních cest. 

Dětství ve stínu války 

„Na rané dětství moc ráda nevzpomínám,“ vypráví paní Vlasta. „Tatínka nám zavřeli do koncentračního tábora, bylo mi dva a půl roku. Byl totiž v odboji. Prošel tábory Dachau, Osvětimí a dalšími. Tehdy jsme nevěděli, jestli se vůbec vrátí. Mám doma schovaný ještě štos dopisů, které nám poslal. A vzpomínám, jak jsme mu taky psali a posílali nějaké jídlo na přilepšenou.“ 
Podařilo se mu něco neuvěřitelného – utéct z transportu, který jej ke konci války vezl Šumavou na téměř jistou smrt. Vlak, který převážel vězně, zpomalil kvůli náletům. „Táta si všiml, že zpomalují, a napadlo ho, že by mohl seskočit. Domluvil se s dalším vězněm, kterého znal, že to zkusí. Skočili. A utekli.“ Z dálky pak oba viděli, jak spoustu vězňů postříleli. Ukryli se pak v lese a po nějaké době se jim podařilo najít chalupu, kde žila žena, jejíž manžel byl taky zavřený v lágru. Ten se ale už domů nevrátit. „Ta žena se mého táty a toho druhého ujala a schovávala 3 měsíce až do konce války. Jmenovala se paní Koblerová a znám dokonce její dcery. Jednou bych se se ráda na to místo ještě chtěla podívat.“ 
Doma to zatím bylo těžké. „Maminka se musela sama postarat o všechno. Neměla práci, proto jezdila až na jižní Moravu, kde měnila hrnce z frýdlantské Normy, které dostávala, za jídlo. Nebylo to vůbec snadné, peníze maminka nedostávala a lidé se k nám díky situaci táty báli chodit.“ 
Dětství paní Vlasty tak bylo skromné, poznamenané nejistotou. „Neměli jsme skoro žádné hračky, maminku jsme moc neviděli. Tátu, když se vrátil, jsem ani nepoznala a bála se ho. A on o tom, co prožil v lágrech, nikdy moc nemluvil.“ 

Škola, recitace a ředitel, který měl srdce 

Přesto z té doby zůstaly i pěkné vzpomínky. „Chodila jsem do školy ve Pstruží, pak do měšťanky ve Frýdlantu. Měli jsme úžasného ředitele, jmenoval se Karel Volný. Byl to tatínkův kamarád, měl velký smysl pro humor a miloval děti. Říkal nám malincí, vedl sbor a často jsme s ním jezdívali recitovat, což mě moc bavilo.“ 
Po válce dostala rodina byt v bývalém zámečku ve Pstruží. „Bydlely tam předtím dvě Rakušanky. Když přišli Rusáci, tak si raději vzaly život. Tam jsme bydleli s dalšími rodinami, takže tam bylo celkem živo. Dřív jsme kolem sebe moc lidí neměli.“ 

Životní dráha zdravotní sestry 

Cesta ke zdravotnictví nebyla úplně přímá. „Chtěla jsem jít na gympl do Frenštátu, ale nešla mi matika. Švagr pracoval na okrese, pomohl mi dostat se na zdravku. A tam to začalo.“ 
Vlasta si později dodělala nástavbu a stala se porodní asistentkou. Pracovala 12 let v Ostravě-Kunčicích, kde se budovala a vzkvétala Nová huť. „Byla jsem mladá, nebylo mi ještě ani osmnáct. A hned ze začátku jsem dostala na starost 52 pacientů. Bez doktora, jen s lístky od něj, co pacienti potřebují. Byla to tvrdá škola a já byla mnohdy zoufalá, když jsme nevěděla, co dělat.“ 
Denně vstávala ve tři ráno, ve čtyři jela vlakem do práce. „Často jsem to obrečela, stejně jako moje maminka, která se mnou chodívala ráno na nádraží. Ale zvládla jsem to, i díky tomu, že jsem měla skvělého šéfa. Ten mě všechno naučil, a hlavně si vzpomínám, jak nám říkal, abychom se nebáli!“ 
Později přešla na gynekologii v Kunčicích pod Ondřejníkem, kde zůstala až do důchodu.  

Rodina, domov a návrat do Pstruží 

„Manžela jsem poznala jako pacienta v nemocnici. Měl cukrovku. Zamilovali jsme se, vzali se, měli dceru a syna.“ 
Rodina se později přestěhovala zpět do Pstruží. „Bydleli jsme naproti mým rodičům. Postupně jsme si s manželem postavili dům, stejně jako moje sestra, která bydlela vedla nás. Táta si totiž po válce díky tomu, co prožil, mohl vybrat: dům po Němcích v Krnově, nebo parcelu doma ve Pstruží. Zvolil si druhou možnost.“ 

S manželem žili 44 let. „Bylo to krásné, ale moje práce to někdy komplikovala. Chlapi těžce snášejí, když žena slouží v noci, o svátcích. Ale měla jsem obrovskou pomoc v rodičích, hlavně v mamince. Často mi, nebo manželovi, který zůstal sám doma, pomáhala s dětmi.“ 
Později pomoc své maminky mohla oplatit své dceři, když bylo potřeba postarat se o vnučku. „Dcera si vzala muzikanta, tak byli pořád na cestách – s Elány, Citronem, a jinými. A potom začali podnikat. Tak jsem často pomáhala já. Prostě to tak v rodině máme. Moje maminka se dožila 97 let – a byla aktivní skoro až do konce.“ 

Stáří, které může být i důstojné 

V důchodovém věku čekala na paní Vlastu další výzva – starost o seniory v obci. „Deset let jsem, i přes zhoršující se zdrví, vedla klub seniorů ve Pstruží. Zprvu jsem nechtěla a nevěděla vůbec jak, to dělat. Ale nakonec mě starosta, kterým byl můj bratranec, přesvědčil. A nelituji toho. Scházelo se nás kolem 30, vykládali jsme, občas jsme měli nějakou přednášku. Bylo to úžasné a je škoda, že v dnešní době je podobných setkání méně a méně.“ 
V pozdějším věku paní Vlasta potřebovala čím dál větší pomoc. Tehdy už byla několik let vdovou. Naštěstí ji začala vypomáhat jedna dobrovolnice, se kterou taky našli možnost, kterou nabízí Denní stacionář v Paskově. „Nejezdím tady každý den, ale když můžu, jsem za to ráda. Pomáhá mi vnučka nebo senior taxi. Doma si ještě udělám hodně, ale tady mám lidi kolem sebe, za což jsem ráda. Můžeme tady dorazit už v 7 hodin ráno a já se na to vždycky těším. Máme tady možnost povykládat si, pobavit se a já se těším třeba na moje oblíbené testy. Je to vlastně podobné, jako když jsme se scházeli se seniory v Pstruží. Jen zdravotní komplikace jsou větší u každého z nás.“ 

Jak se změnila doba 

„Když to srovnám se svým životem, dnešní mladí to mají v mnoha ohledech snazší. Třeba ve zdravotnictví, které dobře znám. Mají tam skoro všechno, co potřebují – pomůcky, jednorázové věci. My jsme sterilizovali stříkačky, dělali jsme všechno ručně. A ta náročná cesta vlakem brzo ráno, dnes má každý auto. Ale na druhou stranu, myslím si, že tehdy byli lepší vztahy a taky doktoři si nás více vážili.“ 
Vzpomíná také na to, jak ji práce držela, i když byla náročná. „Byla jsem staniční na různých odděleních, i na sálech. Občas jsem přišla domů až po dvou dnech. Nebylo to lehké, ale takový byl život.“ 

Pstruží tehdy a dnes 

Když člověk prožije svůj život v jedné obci, může porovnávat, jak se obec časem proměnila. „Dříve jsme měli kolem sebe lidi, znali jsme se a žili jsme více pohromadě. Dnes je to jiné. Obec se proměnila, je hezčí a upravenější než kdysi. Ale na druhou stranu, přistěhovalo se tam hodně lidí, kteří už k obci ani k sobě navzájem nemají takový vztah jako dříve. Vzpomínám na maminku, která chodila často pomáhat k sousedům při žních. Dnes má každý svých starostí dost, i když jsem doufala, že na sebe lidé budou mít více času.“ 
Paskov a čas trávený v Denním stacionáři jí dnes pomáhá ten pocit sounáležitosti vracet. „Takové zařízení by mělo být v každé obci. Aby se senioři mohli aspoň občas sejít, popovídat si. To je to nejcennější.“ 

A co je v životě nejdůležitější? 

„Empatie,“ říká paní Vlasta bez zaváhání. „Aby se člověk dokázal vcítit do druhého. Dnes se hned odsuzuje, nikdo se nepodívá, co ten člověk asi prožil. Každý má svůj příběh. A nikdo z nás ho nenapsal lehce.“