10. listopadu 2023
Aktuálně u nás
Jen málokdo z obyvatel Frýdku-Místku a okolí nezná Hotelový dům Paskov. Zdá se na pohled jako budova, která není spousty let opravována a nějakým způsobem chátrá. V tomto případě však opak není pravdou. Jakmile vejdete dovnitř, tak si připadáte jako v „domě hrůzy“. Okolo různorodá sorta lidí a každý z nich má svůj životní příběh. Mezi nimi žije i pan Pavel, který ale toto bydlení vnímá už nyní jinak…
Službu ZOOM navštívil na počátku tohoto roku a jediné co chtěl, bylo bydlet a mít finanční prostředky na jídlo. Klient byl několik let v psychiatrické léčebně v Opavě. Jak sám uvedl „po tolika letech jsem se nechtěl vracet domů. Nic mi tam nechybělo, měl jsem to tam rád a bavilo mě pomáhat v kuchyni“. Pan Pavel bydlel z počátku v azylovém domě pro muže, kde byl nešťastný. Vadili mu lidé se závislostí, všude se válely injekční stříkačky. Na pokoji jich bylo několik, v noci se všichni smáli, hádali a dělali „bordel“, jak uvedl Pavel. Klientův psychický stav se natolik zhoršil, že chtěl odejít na ulici. Dokonce volal do léčebny, zda se může vrátit. Společně sociální pracovnice našla přechodný pobyt, a to už v již zmiňovaném Hotelovém domě Paskov. Pan Pavel byl natolik šťastný za tuto nabídku, že se tam odstěhoval do hodiny. Mezitím se hledaly možnosti, kde by se dalo bydlet jinde. Cílem bylo pouze přechodné bydlení a vyvarovat se pobytu klienta na ulici. „Osobně jsme navštívili dvě chráněná bydlení v Ostravě a na ostatní jsme poslali žádosti o zařazení“. Uvedla paní Lucie Dodová, sociální pracovnice ZOOMu.
Mezitím panu Pavlovi na pokoj přidělili spolubydlícího, kterého by si nikdo nepřál. Spolubydlící neustále vykonával své potřeby na podlahu, nekoupal se a zapáchal. Pavel se svou vášní o naprostou čistotu a dokonalou hygienu, musel kolem něj celé dny uklízet, aby se pobyt v jedné místnosti dal vůbec vydržet. Službu ZOOM prosil o rukavice a dezinfekci, bál se infekce.
Po skoro 5 měsících se ZOOMu podařilo přes psychiatra sehnat potvrzení na jednolůžkový pokoj, z důvodu zhoršení psychického stavu, a klient se mohl v září přestěhovat. Do 14 dnů se ozvali ze dvou chráněných bydlení, že se jim uvolnila kapacita a klient se může přestěhovat. Do jednoho bytu se šel Pavel společně se sociální pracovnicí podívat. Byt se nacházel v hezké lokalitě, byl moc hezký a klient se hned spřátelil s obyvatelem, který bydlí v druhé místnosti. Že by se na klienta usmálo štěstí a nyní už bude žít v čistém bytě, bez pochybných spolubydlících namísto ubytovny? Opak byl však pravdou. Když se s klient vracel domů, uvedl, že se tam stěhovat nebude. Líčil, jak si zútulnil svůj nový pokoj v ubytovně. Jak si ho vybavil nábytkem z ADRY, opravil si pokaženou skříň a pověsil závěs na WC. Uvedl „paní Lucko, já jsem si konečně našel domov a jsem tam šťastný“.
„Za měsíc jsem šla na návštěvu za jiným klientem a na chodbě jsem náhodou potkala pana Pavla. Byl rád, že mě vidí a ptal se, zda mi může ukázat svůj byt. Jakmile jsem do jeho pokoje vešla, nestačila jsem se divit. Nikdy jsem neviděla tak hezký pokoj na této ubytovně. Příjemně mu to tam vonělo, vše měl naprosto dokonale uklizeno, urovnáno a ustláno, na zemi čistý koberec. S nadšením ukazoval, co vše si tam opravil, aby se cítil dobře. Odcházela jsem s úsměvem na rtech, protože jsem viděla, že i v tomto domě je někdo šťastný a svého obydlí si moc váží“ Uvedla paní Lucie Dodová, sociální pracovnice služby ZOOM.
Příběh pana Pavla je obdivuhodný, postavit se na vlastní nohy po návratu z léčebny, najít si ucházející bydlení a začít znovu, lépe. To je úkol nelehký. I když mu ze začátku nebylo přáno, vydržel, nevzdal se a přes všechna úskalí, které mu osud kladl do cesty, si vytvořil domov a bezpečný prostor. Pro mnohé z nás nepředstavitelné místo pro život pro pana Pavla domov. Ano, měl možnost bydlet v čistém prostředí chráněného bydlení v Ostravě, ale rozhodl se jinak a tím ukázal že „pro někoho méně, znamená více“ a možná svým příběhem o vytvoření si lepšího místa pro život, inspiruje i další obyvatele Hotelového domu Paskov, kéž by… Svou zásluhu na tom má bezpochyby i sociální pracovnice služby ZOOM, která pro pana Pavla udělala maximum v oblasti hledaní vhodného bydlení a psychické podpory. Ve finále ale člověk musí chtít hlavně sám, a to pan Pavel chtěl. Přejeme mu mnoho úspěchů a děkujeme za inspirativní příběh k zamyšlení a uvědomění si vděčnosti za to, co člověk má a mít by nemusel. Protože nic není samozřejmost.