14. dubna 2025 Aktuálně u nás

„To dáš!“ … krédo a mantra mezi doučovateli

Doučování je jednou ze služeb Charity Frýdek-Místek, která se věnuje dětem a mládeži. A jak už název napovídá, jejím smyslem je podpora dětí v jejich snaze, nebo někdy i v boji, se vzděláním. Jak se stát takovým doučovatelem, co to obnáší a jaké jsou zkušenosti v této službě na pozici doučovatele? Na podobné otázky odpovídala v dalším ze série rozhovorů, tentokráte online, paní Martina Martínková.

Paní Martino, s doučováním jste spojena už 8 let. Jak jste se k němu dostala?

„To bylo tak – hledala jsem pro svého muže něco, co by ho mohlo zajímat, čím by se mohl uplatnit a také vyplnil volný čas. Má mj. obrovský přehled o dějinách. No a trefila jsem na Charitu Frýdek-Místek, službu Doučování. Tak jsem nelenila a na číslo Charity zavolala. Po rozhovoru s vedoucí střediska paní Lenkou, slovo dalo slovo a domluvila jsem doučování zprvu pro něj, a do měsíce jsem tam byla taky :-)“

Kde jste pracovala předtím?

„Já jsem se půlku života zabývala ochranou majetku a osob. A druhou půlku života jsem v podstatě pečovala o zdraví lidí.“

Takže jste nebyla nikdy v životě učitelkou?

„No to ani omylem (smích). Já si celý život říkala, že budu dělat úplně všechno, ale nikdy v životě bych nešla učit. Nikdy. Na to já prostě nemám nervy. Navíc mám nějakou zkušenost z rodiny - viděla jsem učitele po letech ve školství nebo po odchodu do důchodu skoro jako nějakou psychiatrickou „diagnózu“. I když, na druhou stranu, potkala jsem i krásné příklady učitelů, kteří naopak i po odchodu ze školství zůstali v důchodu velmi oblíbení a aktivní. Teď mám na mysli zejména mou kamarádku Kytku, emeritní paní učitelku z Ostravy, která je aktivní i ve svých zralých letech. Ta mi pomohla nejen v začátcích, ale i doposud pomáhá v tom, jak učit a jak řešit některé situace s výukou spojené.“ 

A po zkušenostech s doučováním, nezměnila jste názor a nešla byste učit? 

„Jak bych to řekla… já jsem tak trošku samorost a volnomyšlenkář. Asi ta direktivnost školství nebo ve vzdělání by pro mě nebyla ideální, v klasickém školství bych dlouho nevydržela.“

Kolik hodin týdně doučujete?

„Dlouhá léta jsem učila od pondělí do čtvrtku, jedno až tři děti denně – vždycky odpoledne, jak se vrátily ze školy.“

Jestli se to dá popsat, s jakými dětmi pracujete?

„Pracujeme s dětmi a rodinami, které jsou určitým způsobem něčím zatíženy. A nejsou to vždy hezké životní scénáře. Často se setkáváme s dětmi, které byly v minulosti týrány, odebírány z rodin do dětských domovů, dány do náhradní péče nebo přeposlány do pasťáku. Mezi našimi dětmi jsou i těžce nemocné, které mají individuální výuku, nebo mnohdy mají několikanásobné dysfunkce. A výjimkou nejsou ani cizojazyčné děti nebo děti žijící ve vyloučených lokalitách, jejichž rodiče ani neumí pořádně česky.“

Vnímáte po těch letech nějaký posun?

„Po 8 letech, co tuto činnost dělám, nastal určitý posun, který nevnímám sama, ale i moji kolegové. Občas vidíme rozdíl v přístupu učitelů a asistentů, kteří bývají mnohdy vyčerpaní a do problémových situací a záležitostí tolik nezasahují a nevstupují, jako dříve. Mají obavy.“

Vy si, možná oproti zmíněným učitelům, k dětem a rodinám získáváte velmi intenzivní vztah..

„To určitě. Mnohdy s rodinami prožíváme i jejich rodinné záležitosti. Někdy to je, pravda, trochu tenký led, ale stává se, že pomáháme nejen dětem, ale i rodičům se zorientovat ve věcech či situacích, které jim nejsou blízké. U některých rodin, se kterými pracujeme dlouhodobě, se nám zdá, že si nás již víceméně “adoptovali” do své rodiny. Býváme jim někdy nesmírně blízko. Mám i svou osobní velmi silnou zkušenost. Když jsem byla během covidu nemocná a několik týdnů v bezvědomí na mimotělním oběhu (mé rodině dávali 5% naděje, že přežiju), zpětně jsem se od nich dověděla, že ty rodiny na mě celou dobu myslely a modlily se, abych přežila. Byla jsem skoro půl roku mimo realitu a po své nemoci jsem začínala ve všem úplně od nuly. Členové rodiny čekali, postupně mi psali, volali a povzbuzovali mě slovy, že mě potřebují. To mi dávalo obrovskou sílu a bylo to hnacím motorem se vrátit zpět do života.“

Kolik máte takových rodin, se kterými spolupracujete několik let?

„V podstatě jsem měla tři rodiny, kde jsem strávila 6 až 7 let. Teď zůstala již jen jedna. Ve dvou rodinách jsem měla 3 děti, v další dvě. Zažila jsem také, že jedna rodina měla holčičku, ke které jsem nastupovala a ona měla speciální výukový program. Navíc byla těžce nemocná. Byli jsme pak ještě dlouho v kontaktu, i když už bylo doučování ukončeno. Předloni zemřela. Dodnes ji mám i s fotkou v telefonním seznamu. Takže i s takovými situacemi se setkáváme. To už nejde být úplně neosobní. I když se snažím chránit i sebe a dát těm vztahům nějaké mantinely.“                      

Na jaký příběh, snad trochu radostnější, ještě vzpomínáte?

„Vyučuji v jedné rodině, kde děti příliš neuměly mluvit. Chodily na logopedii, ale moc to nepomáhalo. O to těžší to pak měly, když začaly chodit do školy, kde se s nimi ostatní nechtěly kamarádit. Tím, že hodně čtu, tak jsem zjistila, že jedna z cest pro lidi, kteří mají problém vyslovovat, či koktají, je snažit se natahovat hlásky nebo dokonce zpívat. Tak jsem to zkusila a začala s nimi písmena, slabiky a pak i slova zpívat. Už za rok byly znát výsledky, děti se přestaly bát mluvit a začaly se do kolektivu zapojovat a získávat kamarády. Dneska je holčička „brebentilka“ a její bráškové nejsou pozadu. Je hezké vidět ty děti šťastné. Anebo jiný hezký příklad – vybavila se mi jedna romská rodina, maminka se dvěma holčičkami. Maminka pochází ze Slovenska. Snaží se motivovat své holky, aby se vzdělávaly a sama je ta, která se učí spolu s nimi. V týmu máme podobné zkušenosti a je vidět, jak doučovatelům září oči, když naši svěřenci např. říkají, že se dostali na střední školu, nepropadli, a dokonce byli hodnoceni trojkou nebo i dvojku. Ale prožívali jsme i těžší situace, kdy to v rodinách prostě nefungovalo a nefunguje. V takových případech doučování ukončujeme. Nedáváme již “tisíc a jednu” možnost ke sjednáni nápravy. A to si myslím je správně.“

Co vlastě všechno doučujete?

„Když to tak vezmu, my doučovatelé učíme skoro všechno, od 1. do 9. třídy, někteří i učivo středních škol. Doučujeme, co je třeba. Někteří máme obzvlášť oblíbené předměty. Já doučuji nejvíce matiku, češtinu, zeměpis, dějepis, začátky angličtiny, ruštinu a nejraději mám přírodopis. Ale snažíme se dětem pomoc v podstatě s čímkoliv. Když jsem zjistila, že se některé děti již od 2. třídy učí i angličtinu, tak jsem se pustila do ní. Za čtyři roky na Duolingo jsem se dostala do situace, kdy dětem v nižších ročnících mohu pomoci.“                                                             

Náš rozhovor vedeme online, využíváte také online výuku?

„V podstatě využívám jenom online výuku. Po nemoci jsem přestala skoro úplně chodit, dlouhé měsíce jsem byla na vozíku, rok s chodítkem, pak přišly hůlky a teď to zkouším bez nich. Online výuka byla pro mě jediná šance. Byla jsem moc ráda, že jsem dostala od Charity tuhle možnost s dětmi zůstat.“

Byl to pro vás těžký přechod toto online prostředí?

„Tím, že jsem ty děti znala, nebylo to tak těžké. Ale vnímám, že je dobré začít tuto výuku osobně. Vybudovat nějaké vztahy, zmapovat si prostředí, ve kterém dítě vyrůstá a udělat si představu, jak doučování vést. Potom se lépe pracuje. Nyní jsem dostala od Charity nový tablet, dokonce s výukovým programem. S vedoucí služby v něm trénujeme a já se s ním pokouším skamarádit, což v mém případě bývá někdy problém (tužka a papír je pro mě pořád přirozenější). Vím, že bez techniky to již dnes nejde a může být dobrým pomocníkem. Už to, že si teď takhle můžeme spolu povídat a člověk nemusí nikam jezdit.“

Napadá potom taková otázka, ještě jak jste říkala, že vlastně doučujete všechny předměty, mohl by to být pro lidi uvažujícími o něčem podobném takový strašák. Že třeba některé předměty nezvládnou…Co byste jim doporučila?

„To dáš! “ - „To je heslo a tak trochu mantra naší Lenky, vedoucí doučování a my už ho přejímáme. Ona je člověk plný pozitivní energie a hlavně profík. Ráno, večer, víkendy, svátky, vždy na příjmu a ochotna věci s námi řešit. Takže cítíte to zázemí. Když se mezi doučovateli radíme a navzájem si pomáháme, tak už také naskakuje její oblíbená věta “To dáš”. Vyjadřujeme tím nejen podporu, ale i víru v člověka, že to zvládne.

A teď trochu prakticky. Někdy máte třeba prvňáčka a po něm je hned někdo ze 7. třídy. A člověk ví, že si již některé věci plně ze školy nepamatuje. No tak mu nezbývá, než si sehnat knížky nebo kouknout na internet. Občas se sami musíme vzdělávat před doučováním. Lidé nemusí mít vůbec strach se pustit do doučování a přijít mezi nás, vždycky to nějak jde. A když je nejhůř, přítel Google dokáže pomoci. A navíc, my tady máme skvělý kolektiv, pomáháme si mezi sebou. Každý je v něčem lepší. A výměna názorů a pomoci mezi námi funguje. Nehledě k tomu, že vedoucí Lenka pro nás dělá, co může. Když někdo přijde, tak se mu dají spíše děti z nižších ročníků a na těch se pomyslně rozcvičí, aby pak třeba v budoucnu učil starší. Kdo má větší zkušenosti, může začít se staršími dětmi, třeba i na SŠ. Vůbec se nemusí bát.“

Na závěr – co vám doučování nejvíce dává?

„Radost ze života. Jsem člověk, který toho v životě dost zažil a ocitl se v mezních situacích. Tak se na některé věci dívám trochu jinak. Co jiného v životě dělat než těm druhým pomáhat, aby byli šťastní, aby byli v pohodě a abychom i my si naplnili vlastní sny a přání. Mě to připadá smysluplné a fajn. Někdy si říkám, že si mě Bůh tady ještě nechal, abych byla dále s dětmi a pomáhala jim.“