Za dveřmi Charitní odlehčovací služby se ukrývá necelý měsíc příběh paní Dagmar – ženy, jejíž život je plný tichých, ale hlubokých událostí. Není to příběh výjimečný okázalostmi, ale život víry a statečnosti. V příštím týdnu jí čeká přesun do domova důchodců, který si nesmírně přála. A tak jsem vděčný, že se podařilo uskutečnit tento rozhovor ještě před jejím odjezdem.
Kořeny a začátky
„Narodila jsem se ve Valašském Meziříčí,“ začíná Dagmar klidně. „Rodiče se pak přestěhovali do Místku, to mi bylo pět let. A od té doby jsme tu začali žít. V domě, kde jsme bydleli, jsem pak strávila 65 let.“
Paní Dagmar se ve vzpomínkách vrací rovněž ke škole, resp. školám, které studovala: „Studovala jsem dvě střední školy, což nebylo v té době příliš obvyklé. Po studiu se pak ze mne stala sociální pracovnice a při výběru směru jsem zvolila obor zaměřený na děti – to mě vždycky táhlo.“
Osud k ní ale nebyl hned milosrdný: „Začátek manželského života jsem měla velmi těžký a smutný. Provdala jsem se až ve 29 letech. Ale manžel mi po pěti letech, kdy jsme o jeho zdraví všemožně bojovali, zemřel. Pak bylo prázdno... a já už jsem nechtěla nic takového zažít.“
Na chvíli se odmlčí. „Ale přišla ještě další příležitost... Nechtěla jsem to znovu zažít, ale přece jen – poznala jsem druhého muže. Moje maminka mě v té době hodně držela nad vodou, byla velmi realistická. Nebýt jí, možná bych skončila někde na psychiatrii.“
Ze druhého manželství vzešla její dcera – dnes žena, matka, žijící v Americe.
Rodina za oceánem
Její dcera se po studiích vydala do Ameriky. „Původně měla být pryč jen rok. A teď už je to 35 let, co tam žije. Dřív jsem celou rodinu každý rok navštěvovala – vždycky na podzim jsem odletěla a na jaře se vrátila. Ale když mi bylo devadesát, řekla jsem si: Teď už je čas, aby jezdili oni za mnou.“
„Nabízelo se, abych v Americe s rodinou mé dcery zůstala. I můj zeť mi mnohdy připomínal, že v jejich domě mám své místo. Ale tenhle okamžik jsem jaksi promeškala a teď už to díky zdravotnímu stavu a věku není možné.“
Vzpomíná i na jeden úsměvný moment: „Jednou mi v letadle dovolili sedět v první třídě. A pak si ke mně přisedl stevard a povídal si se mnou. A tak jsme si společně vyprávěli – česko-německo-anglicky. Taková slátanina, ale rozuměli jsme si.“
Víra jako opora
Ze společného rozhovoru vyplynulo, že víra spojená s křesťanstvím je pro paní Dagmar kotvou a velkou oporou. Během našeho rozhovoru shodou okolností na televizi běží přímý přenos rozloučení s papežem Františkem. „To nás celkem zaskočilo, že zemřel. Měl krásný vztah k chudým lidem. Byl takový lidský,“ říká.
Vzpomíná přitom i na předchozí papeže, zejména pak na osobnost Jana Pavla II. a setkání s ním v Olomouci. „Byla jsem na Svatém Kopečku, v Olomouci. Líbilo se mi, jaký vztah měli mladí lidé k víře. Dneska je to už jiné… ale to není jen u mladých, i dospělí o křesťanství ztrácí zájem.“
Čas proměn a nový domov
Zásadní zlom v životě paní Dagmar přišel s nemocí. „Díky nemoci, která přišla, jsem ztratila hodně - společné soužití, pohyb, zvyklosti. Mám těžký nález na kyčli. Lékaři už odmítli operaci kvůli mému věku. Takže i když ostatní říkají, že můj věk je obdivuhodný, pro mě je to spíše zátěž.“
S pomocí Charity v současné době zvládá každodenní péči. „Volala jsem charitní pracovníky – pomáhali mi. Ale věděla jsem, že to nestačí. Péče musela být větší. Nejdřív jsem byla v Gaudiu, pak jsem přišla sem na Odlehčovací službu a čekám na domov důchodců. Přání se mi splnilo a v příštím týdnu vypadá, že se budu moci stěhovat.“
„Ačkoliv Odlehčovací služba je jakousi přechodnou stanicí, je to tady takové domácké. Když tu byli moji známí, říkali, že to tu vypadá, díky dřevěným prvkům v prostorách, jako na chatě. A po lidské stránce mi vzájemné vztahy přijdou jakoby od srdce k srdci – pečovatelky, všichni. Cítíte, že vás berou jako člověka.“
Přátelství, která hřejí
I v této etapě života si našla blízké. „Chodí za mnou jedna děvuška ze stejného paneláku. Mám ji ráda jako svou neteř. A pak taky moje švagrová – manželka mého bratra – se snaží být ve spojení a všechny potřebné věci zařídit.“
Paní Dagmar našla si i přítelkyni tady v domově. „Je jí 94 let a pochází z Kozlovic. Sedáváme spolu venku na lavičce, a přestože je z cesty velký hluk, někdy i dvě hodiny povídáme. To je radost.“
Malé radosti, které přetrvávají
„I přes svůj věk mám stále plán spojený s mým koníčkem. Až se dostanu do domova, vezmu si kupu jehlic a budu štrikovat,“ říká s úsměvem. „To byl vždy můj koníček. Dřív jsem hodně šila. Moje děvče bylo náročné – když něco viděla, musela jsem to hned ušít. Ale měla jsem z toho radost, že to bylo nejen hezké, ale i užitečné. Důležitým místem v tomto domě je pro mě také samozřejmě kaple, kde je možné se modlit a také přijímat svátosti.“
Naděje, která zůstává
I přes obtíže spojené s věkem, bolestí i čekáním na nové místo v domově důchodců si paní Dagmar zachovává naději.
„Věřím, že se vše brzo to vyřeší… že se místo v domově důchodců najde a mi se třeba trochu uleví. Že se ještě chvíli budu moct radovat z těch malých věcí kolem,“ říká s jemným úsměvem. „A až přijde čas odejít, tak si přeji, aby to bylo v klidu, s pokojem. Stejně jako jsem se snažila žít.“
Její slova zůstávají jako tiché svědectví – že i v závěru života je možné žít s důvěrou - v lidi, v pomoc, ve světlo, které přichází. A v Boha, který nenechává nikoho samotného.
Mgr. Ing. Jan Slavík
PR manažer, koordinátor dobrovolníků
Tel.: 734 682 682 E-mail: 58Ah9-5n4dm%C1.7~bGkW_29g