20. března 2022
Aktuálně u nás
Válka, která propukla na Ukrajině v nás vyvolává nejrůznější možné pocity a emoce. Někteří lidé měli to štěstí, že se jim podařilo dostat se z válečné zóny své země a docestovali až sem. Jiní takovéto štěstí neměli. Denně se můžeme setkat s lidmi, kteří zažívají pocity strachu, obav, smutku a zoufalství. Neví, co přinese zítřek. Museli opustit své domovy, rodiny, muže, a to proto, aby zachránili životy své a svých dětí. Přes veškeré útrapy a šrámy na duši, s nimiž lidé z Ukrajiny přijíždějí, existuje na této době něco pozitivního. Tato doba nás všechny opět učí semknout se, soucítit a vzájemně si napomáhat. Některé naše pracovnice se bez váhání aktivně připojily k pomoci Ukrajincům, kteří se dostali až sem k nám. Pravidelně vyrážejí do Krajského asistenčního centra pro pomoc Ukrajině v Ostravě, kde už jen svou přítomností a podporou napomáhají těm, kteří to právě potřebují nejvíc. A tak jsme se zeptali paní Hany Baránkové, psychoterapeutky a vedoucí Poradenského centra ve Frýdlantě nad Ostravicí, paní Jolany Orlíkové, vedoucí Oázy pokoje a paní Eriky Gottwaldové z Oázy pokoje, která je přímo rodilou Ukrajinkou, jak na současné dění pohlížejí.
- Proč jste se rozhodla zapojit do pomoci prchajícím občanům Ukrajiny?
Hana Baránková: Myslím, že většinu lidí, kteří se zděšeně dívají na to, co se nedaleko od nás děje, jako jedna z prvních věcí napadne: Co můžu dělat? Jak můžu pomoci?
A konkrétní forma pomoci pak už jen záleží na osobní situaci. V mém případě mi podpora manžela a také vstřícnost zaměstnavatele umožňuje využít své profesní kompetence a zapojit se do činnosti posttraumatického týmu.
Erika Gottwaldová: Vzhledem k tomu, že jsem sama z Ukrajiny, mám tu potřebu pomoci. Sama vím, jaké to je, když sem přijdete a neznáte jazyk a jste hozena do vody. Když tu někdo zvláště v této době je, kdo vám vysvětlí vše potřebné v vašem rodném jazyce, je to velmi uklidňující. Ty ženy přijíždí a nevědí, co mají dělat. Jsou strašně rády, když slyší, že jim někdo pomůže už tím, že přímo mluví ukrajinsky.
Jolana Orlíková: V loňském roce mi bylo umožněno Charitou Frýdek-Místek absolvovat Výcvik krizové intervence, a tak mě okamžitě napadlo, že je to možná první příležitost, jak využít nabyté zkušenosti v praxi. Také jsem typ, že když se něco děje (ať už to byl covid, nebo jiná velká těžkost), nečekám až se to utřepe a jdu ze startu pomoci, kde je potřeba. Později pak dávám prostor druhým, kteří potřebují více času si to promyslet.
- Jak probíhá den v Krajském asistenčním centru pro pomoc Ukrajině?
Hana Baránková: Je to těžké zobecnit, protože situace se dynamicky mění. V prvních dnech po invazi, ještě v provizorních přeplněných prostorách, šlo více o podporu příchozích, aby se vůbec mohli zorientovat a zvládnout čekání na vízum, což trvalo i desítky hodin. Poté, co se centrum přestěhovalo na Černou louku, už je to všechno přehlednější i rychlejší, takže je i více času na rozhovory. Nyní tedy po přebrání služby obcházím spolu s nepostradatelnou tlumočnicí jednotlivé rodiny, zjišťuji jejich potřeby, předávám kontakty na následnou psychologickou pomoc a u těch, kteří mají zájem pustit se více do hovoru, mluvíme o tom, o čem oni sami chtějí mluvit. Někdy jsou to obyčejné lidské věci, někdy velmi těžká témata související s prožitými traumatizujícími událostmi. Zároveň také sleduji, jestli mezi přítomnými není někdo ve stavu akutního stresu, někdy mne volají zdravotníci, když k nim přijde někdo se zdravotním problémem, který souvisí s psychikou.
A do toho naštěstí i spoustu zábavných maličkostí – podám kafe, poskytnu náušnici k výměně SIM karty a házím si míčkem s nějakým dítětem.
Erika Gottwaldová: Když Ukrajinci dorazí do asistenčního centra, nejprve jim na informacích vysvětlí vše potřebné – že si mají vyplnit papíry a pak se jít zaregistrovat. Dále dostanou číslo registrační a hasiči jim začnou hledat ubytování. Až pro ně ubytování najdou, tak si je vezme na starost policista, který s nimi dělá kolečko – vízum, zdravotní pojištění, úřad práce. A až tohle všechno mají vyřízené, tak je hasiči vezmou hasičským autem a odvážejí je na místo, kde budou ubytováni. Ubytovací místa však rychle mizí a nyní je už zdlouhavé, než hasiči pro ně najdou ubytování. Někdy musí Ukrajinci v asistenčním centru i přespat přes noc a čekat, než se pro ně ubytování najde.
Jolana Orlíková: V centru funguje několik týmů, které jedou samostatně a zároveň zde vnímám úžasnou spolupráci. Já patřím do týmu psychosociální pomoci, jehož součástí jsou interventi a tlumočníci. Po předání informací končící směny, která sdělí nové informace, případné změny v postupech, a především upozorní na osoby, které potřebují zvýšenou pozornost a péči, vyrážíme do prostoru centra a mapujeme si kolik je v centru v danou chvíli lidí a v jakém složení. Zajímají nás přednostně maminky s malými dětmi, senioři, ale i jakkoliv destabilizovaní lidé, kteří na sobě vykazují případné známky posttraumatické reakce (pláč, apatie apod.).
V tomto duchu se pak nese celý den, jelikož je zde velký průtok lidí, situace se neustále mění. Přicházejí také kolegové z jiných týmů (ADRA, Červený kříž, Policie), kteří nás upozorňují, že se jim některé z osob, se kterými zrovna pracují, zdají být potřebné pro intervenci a psychosociální pomoc.
- Jakou pomoc potřebují Ukrajinci nejvíce a jak je možné ji poskytnout?
Hana Baránková: Z mého pohledu je to jednak pomoc v této akutní fázi, která právě probíhá – potřebují získat nějaké základní zázemí, kde by mohli být v bezpečí. To je to, čemu teď řada lidí věnuje svůj čas, energii nebo peníze. A tato velká ochota pomáhat, kterou kolem sebe vidím, je velkým zdrojem, ze kterého čerpám radost a naději. Ovšem zároveň ne každý má možnost se teď do pomoci zapojit – stýskají si na to především maminky s malými dětmi, kterých se situace matek a dětí z Ukrajiny velmi dotýká, ale zároveň nemůžou věnovat celé hodiny pomoci.
Ovšem ještě větší potřeba pomoci bude z dlouhodobého hlediska. Především ženy s dětmi (a těch je drtivá většina) budou potřebovat podporu při zapojování do každodenního života – pomoc s orientací v našem prostředí (jak to u nás funguje, kde je možné co vyřídit, nakoupit, zajít s dětmi), pomoc se zvládnutím jazyka, pomoc v pocitu osamělosti (pozvání na kafe, na malou procházku, pohlídání dětí), pomoc dětem se zvládáním školních nároků, apod. A tady se otevírá spousta příležitostí pro ty, kdo nemohou pomoci v této akutní fázi, ale jsou připraveni svou vstřícností a ochotou v každodenním kontaktu dávat ukrajinským občanům najevo, že jsou u nás vítáni.
Erika Gottwaldová: V prvé řadě je na ženách a dětech, kteří přicházejí hodně vidět, že jsou unavení, protože cestují několik dní v kuse. Potřebují tak hlavně získat informace, co dostanou a kde budou bydlet. Když v asistenčním centru vidí, že tam mají zdarma jídlo, oblečení a hygienické potřeby, jsou moc rádi, že si to můžou vzít. V asistenčním centru je jím dále pomáháno také tak, že dostanou letáčky, co se týče škol a kurzů češtiny. Mají tam také zajištěnou zdravotní a psychologickou pomoc a pomoc krizových interventů.
Jolana Orlíková: Je asi zřejmé, že základem je, aby tito lidé měli ubytování. Toto mají na starost hasiči. Až po zajištění místa k bydlení mohou přejít k samotnému procesu udělení víza, zaregistrování se u VZP a řešení dalších formalit. Předáváme kontakty na školy, psychology, úřady a jiné instituce, které jsou připravené pomoci Ukrajincům s adaptací v nové zemi.
Součástí centra je i malý příruční šatník, kde si převážně maminky vybírají oblečení pro děti. Nedaleko pavilonu A, kde se centrum nachází byl v těchto dnech otevřený mnohem větší šatník, kde si mohou Ukrajinci bezplatně vybírat z mnohem větší nabídky. Čeho však už postupně dochází, jsou hygienické prostředky (šampóny, mýdla, vložky, plenky, zubní pasty), proto je skvělé, že Charita vyhlásila materiální sbírku právě těchto chybějících komodit.
Lidé, kteří dorazí do centra po strastiplné cestě dostávají také zdarma najíst a napít. Avšak také v zásobách trvanlivých potravin není bezedné dno.
- Můžete se s námi podělit o nějaký konkrétní příběh s nímž jste se během vaší přítomnosti v asistenčním centru setkala?
Hana Baránková: Asi bych nechtěla být úplně konkrétní, jsou to velmi osobní a citlivé příběhy. Spíše chci pojmenovat to, s čím se setkávám u většiny těch, s kterými jsme mluvila. Musí čelit drtivé směsi pocitů: úleva, že se jim podařilo zachránit děti a dostat je do bezpečí; děsivé vzpomínky na to, co prožili; výčitky svědomí, že tam museli nechat třeba staré rodiče, kteří odmítli odjet; obrovský strach o život otce svých dětí, který někde bojuje; úzkost z toho, jak tady vlastně budou žít a co s nimi bude...
Erika Gottwaldová: Zažila jsem příběh, kdy do centra přišla maminka s dcerou. Dcera byla hodně vystrašená, nechtěla si sundat bundu ani kapuci a stále si ji pevně držela. Maminka z toho byla také hodně špatná. Když jsme je vzali bokem, dozvěděli jsme se, že jsou z Kyjeva a hodně je zasáhlo to, co se u nich děje. Dcera koktala, byla v šoku. Snažili jsme se ji rozmluvit, ale nešlo to. Pak nás napadlo, že ji dáme SIM kartu, kde byl také internet. Ihned jsme viděli, jak se pod kapucí usmála. Za 3 hodiny byla dcera lepší, už seděla bez bundy a ťukala do mobilu. Její maminka nám za to moc děkovala.
Také jsem zažila příběh jedné paní, která se rozplakala, když povídala, jak musela doma na Ukrajině nechat svého syna a muže, kteří musí ve válce bojovat.
Většina příběhů má ale jeden stejný závěr. Většina Ukrajinců se chce vrátit domů do svých domovů. I když mnozí ví, že nejen jejich domy, ale i ulice a města, byly zničeny. Zkrátka chtějí, aby válka skončila.
Jolana Orlíková: Těch příběhů je každý den spousta. Zvláště když přicházejí lidé přímo z válečných zón a utíkají ne před válkou, ale přímo z války. Zažili mnoho dní v úkrytech, ostřelování, nevědí, co se děje z jejich nejbližšími, kteří tam „někde“ zůstali.
Například jedné noci přijela Policie z Bohumína a přinesli v náručí asi 2letou spící holčičku. Přišla s ní také její mladičká maminka, která držela v náručí novorozence. Nikoho v naší zemi nezná. Manžel musel zůstat na Ukrajině a ona se statečně vydala s jedním kufříkem, aby zachránila své maličké děti. O takové příběhy není nouze.
- Je tady něco, co byste chtěla vzkázat lidem, kteří stále ještě váhají, zda se mají do pomoci Ukrajincům zapojit? Případně co byste vzkázala těm, kteří dosud nevnímají pomoc Ukrajincům jako potřebnou?
Hana Baránková: Těm, kteří váhají z toho důvodu, že si nejsou jisti, jestli pomoc nebude nad jejich síly, bych vzkázala, aby dali na své pocity, zvážili své možnosti a pomáhali jen takovým způsobem, ve kterém se budou cítit dobře (i když to třeba trošku bude vykročení z komfortní zóny). I zdánlivá maličkost může mít velký význam. A těm, kteří nevnímají pomoc jako potřebnou, bych chtěla vzkázat, aby se do pomáhání nenechali nikým natlačit, protože by tím mohli ublížit sami sobě i druhým.
Erika Gottwaldová: Je to každého věc, kdo chce tak pomůže a kdo nechce tak nepomůže. Každopádně děkuji všem těm, kteří se do pomoci rozhodli zapojit, protože ty ukrajinské ženy jsou nyní v beznaději.
Jolana Orlíková: Domnívám se, že je to o vnitřním rozhodnutí každého člověka. A třeba také já osobně, pokud mám dojem, že jsem do něčeho tlačena, mnohem hůře se k dané situaci stavím. Po první vlně pomoci přibývá stále více negativních postojů k pomoci Ukrajincům. Lidem se lépe pomáhá, vidí-li otrhané, hladové dítě, které s pláčem přijímá jakoukoliv pozornost. Ale my jsme zde konfrontováni s lidmi, kteří přicházejí moderně oblečeni, se značkovým telefonem a nepůsobí nijak potřebně. Co však už nejde vidět, že o všechno ostatní přišli. Ještě nedávno to byli lidé jako my a proto si snaží zachovat aspoň něco málo, co jim dodává vnitřní důstojnost v této vnější bídě.
Bohužel i mezi Ukrajinci jsou lidé, kteří si poskytnuté pomoci neváží, odmítají nabídnutou pomoc a nárokují si vyšší standard, než jsme schopni jim v tuto chvíli nabídnout. Většinou jde o lidi, kteří nezakusili hrůzu války. Avšak díky těmto lidem vzniká celková atmosféra proti pomoci Ukrajincům.
Závěrem bych snad ještě dodala, že většina z nás v Charitě má ještě jeden rozměr pohledu na pomoc „možná“ potřebným. Více jsem si to uvědomila, když do centra dorazila skupina 25 ukrajinských Romů. Kolegyně tlumočnice se jim odmítla věnovat. Ano, chovali se „romsky“… Přesto úsměv, nebo milé slovo vnímám jako pomoc, nad kterou my v charitě nemusíme přemýšlet a dáváme ji jen tak, zadarmo i těm, kteří si ji podle lidských měřítek nezaslouží. Jsem ráda, že patřím do této rodiny lidí s charitním srdcem. :-)